Fórum o sexe, láske a vzťahoch - MojVztah.sk: caramelka - Profil užívateľa

ahoj, měla bych pár otázek do davu, jsou spíše obecné, ale částečně se vztahují i k mým osobním problémům.

1) myslíte si, že existuje nějaký návod na to, jak se správně hádat? že lze dodržovat nějaká pravidla (třeba i vlastní) na to, jakým způsobem by měly hádky probíhat?

drahoušek vymyslel, že bychom si nějaká pravidla vytvořit měli. já jsem si ale téměř jistá, že se budou týkat toho, co nemůžu ovládnout - každý přece řekne během hádky plno věcí, co nemyslí vážně.

1a) což je další věc: pokud něco člověk řekne v hádce, je to vážně pravda nebo to je důsledkem naštvání ? s tímto mám trochu problém, protože nikdy nepoznám, co bylo myšleno vážně a co už ne a co jenom tak z poloviny. jediné v tomto ohledu mě napadá se zeptat, jenomže to je takové ošemetné, poněvadž - co když to myslel vážně, ale pak mi to neřekne, protože mě tou pravdou nechce ranit? (což v tomto já mu věřím, že mluví pravdu, tak ze 3/4, on mě bohužel vůbec)

2) jak to jde udělat, když už začne hádka, nenaštvat se ? .. já se fakt neovládám, pokud mě ON něčím naštve. pokud jde o takové ty běžné hádky nebo řekněme konflikty, tak se mi současný "protivník " (kdo má jiný názor a dává to najevo bezostyšně tak, že mi svůj názor imo "cpe") začíná tak nějak hnusit -- a to je znakem všech mých konfliktů s kýmkoliv. vtip je v tom, že když jde o cizího člověka, jen si něco pomyslím a dál už to neřeším. ale když jde o bližního, tak si to promítám v hlavě pořád dokola, protože "on" je vlastně taky součástí mne, tudíž mám tak nějak pocit, že bychom měli mít alespoň částečně (v něčem) stejné názory. je to pro mne podobné jako kdyby někdo tvrdil, že je komunista a já jsem zrovna šla volit ODS - někteří lidé se kvůli politickým názorům rozcházejí úplně.
co řeším, je to, že k takovému člověku s názorem, jenž nedovedu z nějakého důvodu respektovat, chovám silné antipatie a mám chuť ho v danou chvíli minimálně zabít. a tak se taky chovám. pošlu ho, kam patří, dám mu jasně najevo, že jeho názory pohrdám a je to pro mě stejné, jako kdyby na mě doma zazvonil někdo z firmy OVB a začal mi vykládat nějaké bláboly o smaragdu a diamantu (rozumějte systém pyramida, víc to zde rozvádět nehodlám). prostě se velmi těžko ovládám, abych takového člověka neposlala do řitě.
v osobních vztazích se toto nutkání ještě umocňuje, neboť daný člověk přece "patří ke mně", tudíž se pak ptám sama sebe, co s daným člověkem vůbec dělám.. a samozřejmě, protože jsme k sobě otevření jako k žádným cizím lidem, mám menší zábrany jej urážet, nadávat mu, prostě dát mu najevo, co si o jeho názoru myslím. fakt mě to štve, obojí, ale nedovedu s tím nic dělat.

3) čímž se dostávám k tomu, jak mi má takový člověk věřit, že to není nic osobního, když mu odprezentuji to, jaký je debil. myslím to ale názorově. nevím, jak to mám rozlišit, ale je to podstatný rozdíl. připomíná mi to např. situaci, když šéf spí se svou sekretářkou, která mu sice připadá hloupá, ale alespoň si s ní užije. tady je to trochu jiné, neboť já daného člověka miluji, čímž se celá situace jen zesložiťuje, protože mu nechci ublížit, ale zároveň se nechci dopracovat na hodnou ženušku bez vlastního názoru. naštěstí se neshodujeme úplně ve všem, ale v těch názorech, ve kterých se rozcházíme, to opravdu stojí za to.

nevím, co víc k tomu napsat, asi abyste zodpověděli tu otázku 1 a pak, co byste mi poradili celkově na ty body 2,3.

děkuju